„Když jsi na měřeném úseku musel tolik spěchat, tak se uhni a nech nás jet,“ říkám si, když kdokoliv brzdí provoz

Jet rychle se nevyplácí. Radar takového řidiče změří a pošle mu pokutu. Když mnozí zjistí, že jim hrozí riziko, začnou nepochopitelně zpomalovat. Tak, že začínají omezovat i ohrožovat nás ostatní. Existuje jediná rada, jak se vyhnout pokutě a zároveň být ohleduplný. Uhnout se a nepřekážet.

Na silnicích jsem denně a někdy jsem zralý na psychiatra. To, co ze svého auta vidím, snad ani nemůže být realita. Silniční piráti, důchodci, přehnaná opatrnost, nedodržování rychlosti nebo absence jakékoliv elementární ohleduplnosti. To je příval situací, které vzhledem ke svému zaměstnání zažívám každý den.

Když si vezmu to, jak to teď na silnicích chodí, přijde mi, že ta práce obchodního zástupce není jen o tom jezdit z místa na místo a prodávat. Je to spíš takové neustálé zkoušení nervů a schopnosti vyhnout se pokutám. Přesně tak, jak to píšu, klasické radary a ty nové průjezdní radary jsou skoro na každém rohu.

Dřív to bylo jednodušší, viď. Viděl jsi radar, ubral jsi plyn a hned po něm zase trochu přidal, když to bylo potřeba. Ale s těmi novými radary, co měří průměrnou rychlost na delším úseku, už to tak jednoduché není. Má to své výhody, nemůžu říct, že ne. Když se ti podaří udržet hlavu v klidu a jednotvárně to rozložit na celém úseku, tak můžeš i ušetřit, nejen na pokutách, ale i na benzínu.

Ale co mě fakt štve, jsou ti řidiči, co to pořád nechápou. Jasně, stalo se mi, že jsem se někdy nechal unést a vjel do obce s tím, že mám na tachometru víc, než bych měl mít. Ale co pak následuje, je jakési divadlo. Každý zpomaluje jak může, jako by najednou zapomněl, jak se jezdí normálně. A pak máš toho šampióna, co jede třicítkou, kde je padesátka, protože si nahoře někde před obcí nabral k dobru a teď si to vyrovnává. A celá kolona za ním, jako bychom byli pohřební procesí, co jede krokem.

Já to dělám jinak, snažím se jet rovnoměrně, plánuju si to. Když vím, že jsem to trochu přehnal, raději zastavím u krajnice, nechám ty, co to mají v hlavě srovnáno, ať jedou, a pak se zase vrátím na silnici. Dělám si malý odpočinek, pár desítek vteřin, a následně vím, že už můžu jet bez obav a výpočtem rychlosti se vejdu do povoleného limitu.

Jednou jsem měl takový den, že jsem ráno vystartoval na obchodní schůzku a v půlce cesty zjistil, že máme nový průjezdní radar přímo na trase, kterou znám jako své boty. No a samozřejmě, hned první den jsem do té obce vjel rychleji, než by se mělo. Tak jsem zastavil u kraje, pár desítek vteřin počkal a potom pokračoval. A pohoda, rychlost vyšla, jak měla, žádná pokuta nepřišla.

Druhý den už jsem věděl, kolik jet. Povolenou padesátkou, nastavil jsem tempomat a jedu. A co nevidím, kousek přede mnou jeden pán, co měl asi stejný problém jako já včera. Ale řešil to úplně jinak. Místo aby uhnul, jel třicítkou. No, nedalo mi to, nejprve jsem ho probliknul, potom ho předjel, zatroubil a gestikuloval. Tohle se mi nelíbí. Mám pochopení, když někdo přehlédne start měření, ale potom ať nás ostatní neblokuje. Ať se uhne stranou a počká si, tak jako to dělám já.

Zdroj: Autorský text, e-mailový příspěvek