„Díky pomoci cizích lidí nehoda na kole dopadla dobře. Upřednostnila jsem dítě, ne sebe,“ přiznává Alena
Cyklista je účastník silničního provozu. Oproti řidiči v autě je však mnohem zranitelnější. Ne vždy si ale dokážeme uvědomit, jaká rizika nám na kole hrozí. Nejenom nám, ale i dětem, pokud je bereme na kolo také.
Vyrazila jsem se synem na kole. Nedomyslela jsem bezpečnost a málem svému chlapečkovi ublížila. Přitom jsem si byla jistá, že dělám vše zcela správně. Bohužel jsme měli drobný karambol, spadli jsme z kola a nebýt cizích lidí, mohlo to skončit s mnohem horšími následky. Až potom jsem si uvědomila, jakou chybu jsem udělala.
Vše pro jeho bezpečí
Nebyla to naše první vyjížďka. Vím, co vše se může na kole přihodit, a tak dbám na bezpečnost. V tom smyslu, že vždy zkontroluji, zda sedátko dobře drží na kole, mého syna do sedačky pevně upoutám bezpečnostním pásem. A samozřejmě mu také nasadím a pomocí popruhů správně utáhnu helmu. V tu chvíli mám jistotu, že v případě karambolu jsem pro jeho bezpečí udělala maximum.
Upřednostnila jsem jeho bezpečnost
Je běžné, že matka vždy upřednostňuje svoje dítě. Jak pokud jde o jeho komfort, tak i o jeho bezpečnost. Je to samozřejmě běžná věc. Já už ale vím, že upřednostnit mého syna před sebou byla velká chyba. Ne že bych neměla na jeho bezpečí myslet, to určitě ne. Ale měla jsem myslet i na bezpečí své. To jsem značně podcenila. Sama jsem si přilbu nevzala. Zkrátka proto, že jsem měla pocit, že syn je v bezpečí a mně se nemůže nic stát. Už vím, jak hloupé bylo tohle uvažování.
Spadli jsme z kola
Najeli jsme už desítky kilometrů a nikdy k žádnému karambolu nedošlo. Až teď. Najela jsem do díry, to mě rozhodilo, kolo jsem nezvládla ukočírovat a začali jsme padat. Dělala jsem vše proto, aby byl pád co nejměkčí a mému synovi se nic nestalo. A potom už nevím…
Když jsem se probrala, už se o mého synka starali cizí lidé, konejšili ho. Byla jsem chvíli mimo, bouchla jsem se do hlavy a na chvilku ztratila vědomí. A ten den mi to došlo. Svého syna jsem sice ochránila helmou, ale sama jsem ho ohrozila. Být v bezvědomí déle a nebýt cizích lidí, jak dlouho bychom tam leželi? Mít helmu také, možná by k žádné mé ztrátě vědomí nedošlo a hned po pádu jsem se o synka mohla starat. V tu chvíli mi docvaklo, že to není jen o tom myslet na bezpečnost dítěte, ale i tu svou. Jsem jeho máma, a když se něco stane, musím mu přece pomoci. S ránou na hlavě v bezvědomí to ale nepůjde. A teď, když vidím tolik maminek bez helem, vždy si vybavím, co se stalo mně.
Zdroj: Autorský text, e-mailový příspěvek.
