„Nedám si nic. Máte tu pomalý internet, půjdu radši ke konkurenci,“ řekl jsem obsluze v restauraci

Že někdo odejde z restaurace kvůli internetu, to by překvapilo každého. Jsou lidé, kterým se nelíbí prostředí, nabídka jídel, nebo jejich ceny, či obsazenost podniku a čekací doba. Ale že by někomu vadilo, že je zde průměrný internet, to je pro mnohé číšníky novinka.

Kvůli některým lidem si říkám, že s prací číšníka seknu. Pracovat s lidmi byl ten nejhorší nápad, který jsem kdy měl. I když na samotném začátku jsem si o tom myslel pravý opak. Jsem docela komunikativní, mám rád společnost i hospodskou atmosféru. I proto jsem si vybral právě tohle povolání. Ale někteří hosté mi ho značně znepříjemňují.

Být číšníkem není nikdy nudné. Za ty roky v restauraci jsem si už myslel, že jsem viděl všechno. Přišli sem lidi, co chtěli steak „extra, extra rare“ nebo dámu, co si přinesla vlastní citrony, „protože ty naše nejsou dost dobré.“ A to je jenom špička ledovce. Všechny tyhle bizáry ale měly jedno společné. Točilo se to vždycky kolem jídla, atmosféry, nápojů, nebo rychlosti obsluhy.

Ale tenhle večer byl jiný. Bylo zrovna půl sedmé a dovnitř vešel chlapík v obleku, s aktovkou, vypadal, že přišel přímo z práce. Tak si říkám, že asi přišel povečeřet, dát si k tomu pivo a půjde domů. Sedl si do kouta, vytáhl mobil a začal něco ťukat do displeje telefonu. Pár minut jsem počkal, než k němu vyrazím. Zatím jsem se věnoval ostatním hostům a cestou kolem jeho stolu jsem mu dal naše menu. To ani neotevřel, pořád byl jen na mobilu.

Po chvíli jsem si řekl, že už bych měl přijít a zeptat se, co si dá. I když jsem věděl, že náš jídelní lístek vůbec neotevřel. Došel jsem k jeho stolu a spustil obligátní: „Co to bude? Jeho odpověď mě ale zcela vyvedla z míry. Řekl jenom: „Vaše Wi-Fi je strašně pomalá.“ Prohlédl si mě, jako bych za to mohl osobně, a pak dodal, „Takže si nic nedám a jdu ke konkurenci.“

V tu chvíli mě to dostalo. Stál jsem tam s lístkem v ruce a nevěděl, co na to říct. Nejsme tu přece kvůli rychlému internetu. Jsme restaurace, místo, kde se máte cítit dobře a kde si máte pochutnat na jídle. A on se jen tak zvedl, posbíral své věci a odkráčel ven, aniž by ochutnal naši kuchyni. Byl to jeden z těch momentů, kdy si říkáte, že už jste fakt viděli všechno. Asi bychom měli zvážit vylepšení toho internetu, ale přijde mi to směšné, když máme tak dobré jídlo i pivo a lidé k nám chodí hlavně za zábavou, atmosférou, ne čučet do telefonu a stahovat.

Zbytek večera byl klidný, ale tenhle zážitek mě pořád bavil. Když jsem ho říkal kolegům druhý den, nechtěli mi věřit. Ani se jim nedivím, tenhle příběh je dozajista jeden z těch nejbizarnějších.

Zdroj: Autorský text, emailový příspěvek